Člověk a Stvořitel.

Člověk svými chodidly laská lesní cestu. Vznáší se nad vrcholky vzrostlých smrků, modřínů, borovic, nad kopulemi listnatých chrámů do bezbřehého modra. Neví proč. Má odvěké lidské tušení posvátna, bez času, bez prostoru. Vždycky se snažil to, čeho bývá plný po neexistující okraj, vyjádřit, popsat, znázornit a někam umístit. Nikdy se mu to nezdařilo zcela. Teď si svým dechem, tepem svého srdce, křišťálovým citem zpívá do vyznávajících, oddaných kroků. Nemá potřebu používat myšlenky, slova, ozdoby, rituály. Ví, že les, celá planeta, vesmír mu rozumějí. Stvořitel spokojeně bručí: „Tak vidím, že to hlavní jsem do svého stvořitelského těsta přece jen zamíchal.“ A uléhá k zaslouženému odpočinku. Na chvíli. Všichni mu to přejeme, ale víme, že si stejně nikdy nedá pokoj. Stvořitel je očarován dětmi, překypující dlaní horského údolí, vznešeností korunovaných stromů, strážících v povzdálí. Na okraji pažitu se objevují Muž a Žena. Pospíchají za Dětmi, dostihují je a tisknou v náručí. Smějící se Děti jim unikají z náručí, ale všichni spolu klesají do objetí stonků, lístků, kvetoucích tvářiček, polétavých mušek, notujících si včel, třepetavých motýlů a voňavé prsti. Vzduch se třpytí radostí a vděkem. Stvořitel se na to dívá a ví, že Člověk neví, ale dokáže nádherně Být. „Za to mi to trápení s ním stojí,“ myslí si, cucá chutě šťovík a hladí po hlavičce krtka, který právě vykukuje z kopečku hlíny.