Pavla.

Zbývalo jen ještě dvě stě kilometrů do konce. Viděla, že vedoucí fena Kačenka i ostatní už neběží s tou chutí, motají se a všimla si, jak zhubli. Udělali by to pro ni, věděla, ale byl čas skončit. Stopla to.

Jindy, kdy všichni dobře běží, ale člověk ví, jaká dálka je čeká, je třeba sklonit hlavu a nedívat se za obzor. Běžet a běžet těmi kousky trasy pod nohama a právě těmi chvílemi, které jsou zrovna teď. Ráda jezdí v noci. Když je tma, je hlava více v tichu, nevíří tolik myšlenek jako ve dne.

Dělá si to po svém, buduje své dílo se svými psy, jak to cítí. Kačence za to, co pro ni jako vedoucí pes udělala, dopřála, aby měla štěňátka. A ona si to velmi užívá. Pavla si vychovává své psy od štěňat. Když jsou na vrcholu výkonnosti neprodává je, jak to někteří dělají. Když zestárnou, má je u sebe na dožití. Její psi jsou její rodina. Zjistila, že tím, jak žije, může ubližovat svému partnerovi. Rozmýšlela, že zůstane sama. Pak se naskytl ten její americký poklad. Setkali se na facebooku. On doma vše prodal a přijel se svými psy za ní. Ze začátku se pokoušel do její práce mluvit, ale včas se dohodli, že on bude závodit se svými psy a ona se svými. Mohou si o všem povídat, ale nezasahovat si do svého teritoria navzájem.

Pavla závodí se psím spřežením u nás i v cizině. Zpočátku byla mezi zarostlými muži ojedinělá. Teď je hodně žen, které řídí psí spřežení. Ženy mají jiný přístup ke psům. Citlivější. Psi jsou hodně vstřícní a spolupracují s velkou chutí. Jsou to plemena, která mají v genech běžet a běžet v těžkých podmínkách. Je to jejich práce, jejich radost.

Je úchvatné pozorovat, jak Pavla se svou čtyřnohou rodinou komunikuje. Připadá mi to jako lidská i zvířecí řeč lásky. Nejen podle člověka, ale rovnocenně podle přirozenosti jiného druhu života při společném díle.

Zhlédla a vyslechla jsem náhodou pořad o práci, poslání mladé ženy. Jak už to mám se svými slzami nad krásou a správností ve světě, brečím radostí, že takový mladý člověk žije a běhá se svou psí rodinou po povrchu Země.